neděle 8. července 2018

Moje cesta ke kávě

Týden utekl jako voda a já jsem se pořádně nedostala k psaní. Jenže pak jsem si vzpomněla na jednoho kamaráda, který občas ocení mé mistrné hledání gifů, a s kterým jsme mluvili o tom, jak by byl článek, který by doplňovaly gify, k pokukání. Zároveň jsem už před značnou dobou slibovala článek o kávě, ale pořád nevím, jak to téma uchopit. 


Takže jsem se nakonec rozhodla to zkombinovat a udělat z toho tenhle článek, který vás doufám pobaví.

Káva mě doprovází už nějaký ten pátek a za své kávové začátky je mi někdy stydno.


Poprvé jsem si zkoušela dělat "turka", kterého hojně pije můj táta. Chtěla jsem vědět, co na tom dospěláci mají. Ale v ten moment mi to přišlo tak odporný, že jsem myslela, že si už nikdy kafe nedám.


Samozřejmě jsem neodolala pokušení dospělého světa a na příště vyzkoušela instantní kávu. S cukrem a spoustou mlíka mi to přišlo jako celkem fajn nápoj, takový sladký nahnědlý mlíko, s kterým se pojilo posezení s rodinou, koláči a vesnickými klepy.


Během střední mi přišlo instantní kafe jako rutina a klaněla jsem se před Lavazzou a jí podobným, které byly dostupné v kavárnách a v cukrárnách v okolí. Sousloví jako "výběrová káva" nebo "česká pražírna" pro mě byly naprosto cizí.
Samozřejmě, že královnami mezi kávami byly ty v kelímku. Ať už z automatu nebo z předražené řetězcové kavárny nebo fastfoodu. Kelímkovky totiž představovaly život na vysoké noze (asi protože stojí tolik) a dát si na podzim pumpkinspice latte ze Starbucks byla jasná nutnost. Jeden kelímek Starbucks mě v té době vyšel na 1/10 kapesného, což je tedy pořádný luxus, naštěstí jsem to měla do nejbližšího Starbucks dost daleko na to, aby moje peněženka nebyla hospitalizováno kvůli podvýživě.


Po střední jsem se na rok přestěhovala do Poděbrad. Nízký rozpočet mě donutil přejít na to nejhnusnější instantní kafe na světě a já se po čase zařekla, že raději žádné kafe, než enormně zvyšovat svůj denní příjem cukru (navíc si raději dám ke kávě dortík než do kávy cukr).
Místo toho jsem si zašla jednou za čas do kavárny. Ještě pořád jsem moc nevěděla o výběrové kávě ani českých pražírnách. Ale už se stalo, že v některých kavárnách jsem narazila na kávu, kterou jsem si s radostí dala příště bez mléka a bez cukru. Najednou jsem všude viděla ty zvláštní slova jako je hario, aeropress, chemex a další.
Pomyslný hřebíček do rakve hnusné kávy zarazil Martin Kudrnovský, který na přednáškách mluvil s vášní nejen o vínu, což je jeho doména (mrkněte na web Sklenka Francie), ale také o vodě a kávě. Naprosto to dorazil Václav Mareš z poděbradské pražírny (mají i eshop Amáres - káva Poděbrady) a jeho káva, za kterou se ráda vracím i teď po čtyřech letech.


No a pak jsem se přestěhovala do Liberce. A to bylo jiný kafe. Na kolej jsem už jela s ručními mlýnkem a french pressem a užívala si svůj rituál, kdy za "tvrdou dřinu", v podobě mletí, následovala "sladká odměna", v podobě kávy.


A pak jsem potkala "kafeholika". A společně jsme kafovali a taky tvořili web a instagramový účet Liberecký kafeholik (již neexistuje, jen instagram "kafeholik", ale ten už se moc kávě nevěnuje).


A do mé kávové rodiny přišly hario V60...


... a moka express.



Díky domácí přípravě jsem se začala více zajímat o kávu, způsoby přípravy, odkud pochází a jaké jsou procesy od farmáře až ke spotřebiteli. Vyzkoušela jsem několik pražíren a stále zkouším a objevuji. Dokonce jsem loni vyrazila na Prague Coffee Festival, kde jsem kávě propadla (po 23 kelímcích) úplně.



A jak vypadá můj den z pohledu kávy

A nakonec si neodpustím lehce se strefit do mé "závislosti" na kávě. 

Ráno

Jsem unavená po minimu spánku, ale musím vstávat. Jsem naprosto neproduktivní. Štěstí přichází s prvním šálkem kávy.




Dopoledne

Frčím na první raušové vlně kofeinu a jsem rychlejší než týmy ve stájích F1. 


Odpoledne

Po obědě nastává krušné období, kdy organismus musí trávit, ale já si chci udržet své tempo. Šálek kávy vše jen lehce zlepší a pak následuje další a další a další (závisí na počtu šálků mých kolegů a kafekámošů).



Večer

Říkám si, že půjdu spát brzy, že v deset vypnu počítač a telefon (je 22:19) a budu si chvíli číst a pak upadnu do krásné říše spánků.
Celý den jsem měla pocit, že mi kafe nedává tu slibovanou energii, ale jen co ulehnu do postele, tak mám energie na rozdávání. A tak koukám do stropu nebo na seriál.




Další den

Lituji toho, že jsem nešla spát dřív, a že jsem vypila tolik kávy. Abych se ráno aspoň trochu probrala, dám si kávu.


Doufám, že jste se pobavili a snad i v něčem našli a mně dejte vědět, jaký je váš vztah ke kávě a jestli by se vám líbilo více takových článků.


Žádné komentáře:

Okomentovat