sobota 2. prosince 2017

Jak k nám přišla Barbora

Je pozdě večer a na dveřích je slyšet škrábání větviček. Tajemná bílá postava nahlíží do chodby. Chce si mě odnést, ale stačí odříkat básničku a svatosvatě slíbit, že už nebudu zlobit a ona mi dá balíček sladkostí a jde za o dům dál.



Tak takhle to vypadalo 4. prosince u nás na vesnici, když jsem byla ještě malá. Když chodila Barbora, tak jsme byli plní hrůzy, stejně jako později z čerta.

Legenda o sv. Barboře


Příběh sv. Barbory je krutý. Její vlastní otec ji zavřel do věže, aby nepodlehla svodům křesťanské církve. Jako pohan byl totiž odpůrce křesťanství. Barboru však víra poutala k sobě. Když se to její otec dozvěděl, dal jí předvést soudu, kde byla zmrskána. Pro ještě větší ponížení jí uřízli oba prsy. Nakonec ji její vlastní otec zabil.



Barbora se tak stala jednou z nejznámějších svatých. Je známá především jako patronka horníků, kovářů, dělostřelců, ale i zedníků. Stala se ochránkyní všech, kteří mají co do činění se střelným prachem. Její vyobrazení se ryly do hlavní děl nebo byly na praporcích. Její obrazy se na lodích dávaly nad místnosti se střelným prachem.



Tradice spojené se čtvrtým prosincem

Návštěvy Barborek


Dříve chodívaly po vesnicích od domu k domu Barborky - ženy a dívky zabalené do bílích prostěradel či šatů se závojem  či rouškou přes obličej, aby vzbuzovaly hrůzu (Bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory.). Také se objevovaly s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly po dvojicích a trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a pečivem, tzv. barborky, na obdarovávání malých dětí, druhá metlu nebo vařečku na ty zlobivé. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál. Někdy chtěly, aby se děti pomodlily a strašily je přitom. Později chtěly od dětí písničku nebo básničku stejně jako Mikuláš.



Třešňové větvičky


Jako Barborky se dnes nejčastěji používají třešňové větvičky. Podle tradice to však mohou být snítky z jakéhokoliv stromu a keře, které mohou rozkvést.
Rozkvetlá větvička dívce říkala, že se následujícího roku provdá. Jinde se zase říkalo, že je třeba si větvičky pojmenovat po nápadnících, dívčin milý se bude jmenovat podlé té, která první vykvete. Třetí možností je čekat, kolikátého vykvete a tak tolik měsíců se dívčina bude vdávat.
Nejen dívky věštily z větévek. Den rozpuku totiž mohl symbolizovat i nejšťastnější měsíc příštího roku.
K této tradici se pojí i to, že by se větvičky měly denně zalévat vodou donesenou od studánky v ústech.
Dívky také větévky rozklepávaly a nebo nařezávaly, aby urychlily proces kvetení.


Chodí u vás Barbora?
Chodíte si nařezat barborky?

Žádné komentáře:

Okomentovat